3 Ideální životObhajovat se? Už ne.

Obhajujeme se ve chvílích nejistoty. Je to zbytečné, nikam to nevede. Většinou jde totiž o něco jiného, než o čem mluvíme. Co využít situaci výhodněji?

Do tvorby téhle prezentace jsem vložila své maximum. Jde o hodně zajímavou zakázku, a tak jsem snad každé slovo i obrázek podrobila mnoha otázkám, abych se ujistila, že klienta osloví. Musíme to výběrko vyhrát. Fakt to hodně chceme.

Jdu se poradit s kolegyní, chci znát ještě její názor. Očekávám postřehy, které mi unikly. Doplním pár detailů a bude to perfektní, myslím si. Jenže jsem zaskočena. Hned druhý obrázek se jí nezdá – vidí v něm úplně jiné souvislosti, než byl účel. Pak ještě tohle slovo a tamto. Ke struktuře taky pár drobných výhrad. Začíná to ve mně vřít. Copak si myslí, že jsem blbá a neumím připravit prezentaci?! Co se jí na tom nelíbí? Že jsem s tím za ní chodila! Slyším se, jak každou její další poznámku odvracím a obhajuji důvody, proč jsem použila právě tohle zrovna na tomhle místě. Vysvětluji, zdůvodňuji, argumentuji. Mám chuť mluvit ještě hlasitěji nebo dokonce křičet. Haló, poslouchej přeci, co ti říkám!

Ale pak mi to došlo. Neobhajuji to, co bylo připraveno na slidech. Obhajuji sebe – své schopnosti, své dovednosti, svou osobní cenu. Během rozhovoru s Danielou jsem začala zpochybňovat samu sebe. Nějak jsem sjela z cesty a ztratila jsem jistotu. Přestala jsem se soustředit na obsah, nechala jsem se ovládnout emocemi. Pocity, v nichž je Daniela nevinně. Jsou spojené s malým dítětem ve mně, které se tolik snaží, ale dospěláci mu posouvají laťku hodnou spokojenosti stále výš a výš.

Mé argumenty se v tomhle světle začínají zdát směšné. Vždyť Danieliny připomínky nejsou nijak zásadní. Jdou stejným směrem, jakým jsem uvažovala i já. Její výhrady, když je opravdu poslouchám, ve mně rodí další nápady. Nekritizuje mě. Naopak, dává mi svůj čas a energii. Inspiruje mě.

Odcházím z její kanceláře s několika skvělými poznámkami a přemýšlím.

Co se s námi děje, když zdůvodňujeme svá rozhodnutí a činy? Ale upřímně: vysvětlujeme fakta, nebo obhajujeme sebe a kvalitu našich rozhodnutí? A musíme to dělat? Je opravdu nutné stále dokola přesvědčovat druhé o své ceně? A je vůbec možné je slovy přesvědčit?!

Není pro nás výhodnější chodit po světě s očima dokořán, ušima nastraženýma a pusou přivřenou? Přestaneme plýtvat energii na obhajování se a začneme přeměňovat získanou energii na velké věci, když to, co nám druzí svými slovy a jednáním dávají, strávíme jako dar a ne jako kritiku? Nestane se tím náš život příjemnějším, klidnějším a bohatším?

 

Čtěte víc o tom, jak žít ideální život: Udělejte krok ke změně – veďte ideální život