Mark Muraven vymyslel nový experiment zkoumající volní zvyky.
Zavřel studenty do místnosti s talířem právě upečených sušenek a požádal je, aby si jich nevšímali. Výzkumníci se k polovině účastníků chovali zdvořile: „Byl byste tak laskav a nejedl ty sušenky? Nezlobíte se?“ Vysvětlili jim, že experiment podstupují, aby vědci mohli změřit jejich schopnost odolat pokušení. Poděkovali jim za čas a vyzvali je k připomínkám týkajícím se zlepšení experimentu: „Vážili bychom si vaší pomoci, aby se stal experiment co nejlepším.“
S druhou polovinou účastníků už tak laskavě nezacházeli. Rozkazovali jim: „Začneme.“ Nevysvětlili cíle experimentu. Nejevili jakýkoliv zájem o zpětnou vazbu.
Studenti z obou skupin měli ignorovat teplé sušenky po dobu pěti minut. Všichni odolali pokušení.
Pak se výzkumnice vrátila. Požádala každého studenta, aby sledoval monitor počítače. Na něm se měla ukazovat čísla, pokaždé jedno, po dobu pěti set milisekund. Účastníci měli zmáčknout mezerník pokaždé, když uviděli 6 a poté 4. Tato aktivita se stala standardním způsobem měření vůle – soustředit se na nudnou sekvenci blikajících světel vyžaduje soustředění srovnatelné s řešením nesmyslného hlavolamu.
Studenti, se kterými bylo zacházeno slušně, si vedli v testu dobře. Kdykoliv se rozsvítilo na obrazovce 6 a pak 4, zmáčkli mezerník. Byli schopni se soustředit celých dvanáct minut. Přestože museli ignorovat sušenky, měli ještě dostatek vůle.
Studenti, se kterými se slušně nezacházelo, si vedli v testu naopak příšerně. Zapomínali mačkat mezerník. Tvrdili, že byli unaveni a nemohli se soustředit. Výzkumníci zjistili, že jejich volní sval byl unaven přísnými instrukcemi.
Když začal Muraven zkoumat, proč studenti, ke kterým se chovali slušně, měli více vůle, zjistil, že klíčový rozdíl byl ve vnímání míry nezávislosti účastníků. „Když požádáte lidi, aby udělali něco, co si vyžaduje sebekontrolu, pokud si myslí, že to dělají z osobních důvodů (pokud cítí, že mají na vybranou, nebo že tím někomu pomáhají), je to méně náročné. Pokud cítí, že nemají žádnou nezávislost, pokud musí jen vykonávat příkazy, jejich volní svaly se unaví mnohem rychleji. V obou případech lidé ignorovali sušenky. Ale když se se studenty jednalo jako s figurkami a ne jako s lidmi, sebralo jim to mnohem více vůle.“
Tento poznatek má nedozírné důsledky pro společnosti a organizace. Pokud dají zaměstnancům pocit moci (pocit, že mohou rozhodovat, že mají skutečnou rozhodovací autoritu), může to radikálně zvýšit množství energie a soustředění, které zapojí do práce.
Například jedna studie z roku 2010 zkoumající továrnu v Ohiu sledovala pásové dělníky, kteří mohli sami rozhodovat o drobných změnách v rozvrhu směn nebo v pracovním prostředí. Navrhli si vlastní stejnokroje a měli dohled nad směnami. Nic jiného se neměnilo. Výrobní postupy ani platové tabulky se nezměnily. Do dvou měsíců vzrostla produktivita továrny o dvacet procent. Dělníci chodili na kratší přestávky. Dělali méně chyb. Tím, že dali dělníkům pocit moci, zlepšila se sebedisciplína na pracovišti.
DUHIGG, Ch. Síla zvyku. Praha: Albatros Media, 2013, volně str. 146-147.